Knihovna na Vinohradech nepřetržitě doplňuje fond o knižní novinky a nezapomíná ani na současnou českou poezii. V první polovině letošního roku připravila pro své čtenáře hned třináct nových básnických titulů, ať už od autorů, kteří své výjimečné kvality potvrzují dlouhodobě (Ewald Murrer, Milan Děžinský, Michal Maršálek, Daniel Hradecký, Olga Stehlíková, Miroslav Olšovský, Jonáš Zbořil) či od výrazných debutantů, z nichž pět knihovna přivítala na tradičním únorovém čtení Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech (Alžběta Luňáčková, Adam Hošek, Šimon Leitgeb, Tim Postovit, Tereza Šustková) a šestého, teprve dvacetiletého, přivítá příští rok (Šimon Jan Zrno).
Milan Děžinský: Hotel po sezóně (Host, 2020)
Za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) získal Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“
Adam Hošek: a na stromech les (Univerzita Palackého, 2019)
Debutová básnická sbírka vznikla na základě autorova opakovaného úspěchu v Literární soutěži pro studenty UP. Hošek své básně publikoval v časopisech Host, Tvar či Herberk, je finalistou Literární soutěže Františka Halase pro rok 2019. Sbírka obsahuje padesát kratších básní a jeden rozsáhlejší text. Spojuje je především různá míra setkávání banality s mýtem, něhy s děsem, intimní melancholie s cynickým úšklebkem a obecné tíhnutí ke zkratce a minimalismu. Sbírku ilustrovala absolventka výtvarné tvorby na PdF UP Jitka Králová.
Daniel Hradecký: Jezero/XXX (Dybbuk, 2020)
Nová básnická kniha autora nominovaného na cenu Magnesia Litera, obsahuje dva samostatné soubory „XXX“ a „Jezero“.
… A zatímco mistři vyhlásili fatvu nad poezií, protože jedině se „s“ je básnictví správné (se „z“ je jen jazyk a blázen, bláznův jazyk), a zatímco veršíkovci staví černé stavby (co jiného je literární dílo), ale bez základů, aby je mohli přesunovat zase jinam dle potřeby, a všichni dohromady zalévají vodou z veřejného vodovodu svoje polysémantická políčka, Daniel H. hledá šutry, viklá jimi a kutá je, přenáší a pak zasazuje.
Krev a pot a slzy mu tečou všemi póry. Ale přirozeně. On není skrčenec, nenese břemeno poslání a boží volenky. Možná si v letokruzích lidského kmene přečetl to šalamovské, že úkolem poezie je přibrzdit čas. A taky že doba alegorií je pryč, nastala totiž doba přímé řeči…
Proto takhle píše o Johance, o lásce, o tom, co nás ničí.
Proto takhle píše o chlastu, o kamarádech, o tom, co nás ničí.
Šimon Leigeb: Mezi náma (Petr Štengl, 2017)
Debutová básnická sbírka mladého českobudějovického autora zaujme čtenáře svou kompaktností a rozhodností tvůrčího gesta. V nestrojených, silně prozaizovaných promluvách se Leitgeb vrací do doby vlastního dětství a raného dospívání, která pominula teprve nedávno. Jako zúčastněný pozorovatel přibližuje prostřednictvím řady mikroportrétů tragikomických figurek ze své blízkosti svět předměstské banality i osudovosti. Třebaže autorův výraz působí dost syrově, jeho spodním tónem zaznívají bolestná nostalgie a (snad poněkud opožděný) soucit.
Alžběta Luňáčková: Pravý úhel (Host, 2020)
Hádám, jak daleko si budu, sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem, oslovím-li se infinitivem, nebudu-li precizní, růžolící maso, ale pravý úhel.
Pravý úhel může být utopicky chápán jako jediný správný úhel (pohledu). Básnické usilování o prostor, kde nic není nakřivo, jako naivní způsob dosažení vnitřní (ne)uspořádanosti. Rovnoběžky, tvary, hrany, poloviny, viny… Stupně jako vývoj. Paradoxy blízkosti a vzdálenosti, pohybu a nehybnosti, klidu a neklidu. Estetika pravoúhlosti jako jediný možný koncept vnějšího vizuálního i vnitřního duševního světa. Pravoúhlé sny. Básně z let 2017 až 2019.
Michal Maršálek: Arménská klávesnice (Dauphin, 2020)
11. sbírka vynikajícího českého básníka, finalisty Magnesie Litery 2015. Krásný malonákladový tisk obsahuje 13 reprodukcí děl Jindry Vikové.
Ewald Murrer: Noční četba (Aula, 2019)
„Není-li snad tato stovka příběhů jakýmsi kukátkem, kterým nám lze nahlédnout do divadel hororů, pohádek či zahradních impresí?“ (Z důvěrného hovoru dvou anonymů).
100 epických básní. Sedmá sbírka básní autora Zápisníku pana Pinkeho, nominovaná na Magnesii Literu 2020.
Miroslav Olšovský: Tahiti v hlavě (Fra, 2019)
Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (*1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.
Tim Postovit: Magistrála (Pointa, 2019)
Rytmus dechu lidí je spjat s pulzem nejen dopravní tepny Mater Urbium. Sbírka veršů Magistrála reflektuje zkušenosti autora, absurditu hodnot, politické a světové dění, nenasytnost velkoměst a lyrickou sílu dálek.
Olga Stehlíková: Vykřičník jak stožár (Perplex, 2018)
„Bůh je nejosamělejší člověk na světě,“ čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové — ovšem není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky opuštěný. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, jej nutí hledat útěchu v příbězích. Vypráví si je sám. Přesouvá své figurky s dětským zaujetím, pozoruje jejich rozvržení a touží jim být blíž, být jim roven. A tak je portrétuje: je přitom nehezky hravý, a přesto plný rozmarného porozumění.
Tereza Šustková: Skrýše (Host, 2018)
„Věřím ve věčnou platnost slova…“ říká Tereza Šustková (*1991) v debutu, který volně odkazuje k tradici české spirituální poezie. Své jemné a koncentrované svědectví však nebuduje zvenčí, „ohlasově“, ale z nitra, s pokornou péčí a důrazem na smysl, tvar a neexhibující obraznost každého verše. Autorka, jejíž první krůčky na poli literatury jsou spojeny s tradičním Zeleným peřím a nedávným vítězstvím v Literární ceně Vladimíra Vokolka, vystudovala český jazyk a hudební výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kromě psaní se věnuje také interpretaci literárních textů a divadlu.
Jonáš Zbořil: Nová divočina (Host, 2020)
Po úspěšném básnickém debutu Podolí (2013) přichází s novou sbírkou, inspirovanou obavami o prostor, do kterého se narodila autorova dcerka. Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.
Šimon Jan Zrno: Zatracená euforie (Galén, 2018) První oficiálně vydaná básnická sbírka obsahuje sedmašedesát básní mladého autora (*2000), ukrytého pod pseudonymem, v nichž se po svém vyrovnává se světem blízkým i vzdáleným. Dobře zná své oblíbené autory a umí s nimi, možná jen pro své vlastní pobavení, komunikovat naskicovanými parafrázemi i částečnými citacemi, kterými odpovídá na otázky z jejich tvorby, byť třeba z minulého století. Šimon si hraje s gramatickými schválnostmi, chybami, překlepy, mezerami, netradičně používá širokou škálu slov od latiny přes grafické symboly až třeba i po vulgarismy, aby čtenáře udržel v napětí. S poezií Šimona Jana Zrna je možné i polemizovat, ale rozhodně je dobré se s ní seznámit.
Zpracoval Robert Wudy